Úchylka pro motorky a vůni benzínu s ricinem je v naší rodině asi dědičná. Možná, kdyby se u nás doma místo MotoGP sledoval šampionát ve fotbale a táta s dědou mne odmalička, místo na různé motocyklové a automobilové závody, brali na Spartu, byl by ze mne fotbalista. Každému z nás ale sedne něco jiného a já jsem svému tátovi i dědovi vděčný za to, že mě přivedli právě k motorkám.

Od svých patnácti let jsem měl postupně různé motorky. Bylo i období, kdy jsem neměl žádnou, ale to jsem zase pracoval v Týnecké Jawě, takže jsem měl možnost zajezdit si i na různých prototypech, které v té době vznikaly. Rukama mi v životě prošla všechna možná řídítka. Po padesátce jsem se ale rozhodnul, že měnit už nebudu a nechám si svoje tři nejmilejší – choppera Yamahu XV 750 Virago na cestování, motarda Baghiru MuZ 660 (němku s motorem Yamaha XT) na lítání kolem komína a japonskou babičku Yamahu SR 500 na závodění.

 

Oldtimer road racing

Svoji zálibu v závodech historických motocyklů bych nazval takovým šílenstvím, které je úměrné mému věku. V porovnání se závody moderních silničních motorek jsou závody veteránů po finanční stránce poměrně dostupným koníčkem. A pro mne je v neposlední řadě výhodou i to, že se v sezoně jede jen pět závodů. Kvůli pracovnímu vytížení a dalším aktivitám bych závodění víc volného času asi věnovat nemohl.

Jezdí se na přírodních okruzích, tedy mezi tím „nábytkem“, jak závodníci na Manu nazývají domy, zdi, sloupy a stromy, prostě věci, které nejdou z okolí trati uklidit. Pominu-li legendární závod v Hořicích, okruh v Branné je jednou z nejkrásnějších přírodních tratí, na kterých se u nás závody silničních veteránů jezdí.

Jestli máte rádi tyhle staré závodní stroje a atmosféru závodů z minulého století, udělejte si někdy výlet třeba do Jičína, Nepomuku, Hořic nebo Branné v Jeseníkách.

Lumír K.